97. skautský oddíl Paráda a Vlčáci

Historie našeho oddílu

Začátky Parády z vyprávění Míši Gajdošové

V úterý 15. prosince se část roverů při své schůzce setkala s Míšou Gaydošovou. Povídali jsme si s ní o začátcích fungování oddílu Paráda, u kterých přímo byla. Protože právě Míša je tím člověkem, který oddílovou holčičí část založil a dlouhou dobu vedl.

Sešli jsme se v podvečer v naší klubovně U Jezera. Venku už dávno byla tma, v klubovně bylo krásně teplo a my, celí zvědaví, čekali na Míšu. Dorazila s menším zpožděním, ale hned se omlouvala. Je to moc milá paní, v současné době ředitelka Domu dětí a mládeže na Praze 13. Usadili jsme se do kroužku na pódiu a mohli jsme začít.

Kryštof jako moderátor zahájil povídání otázkou na nás rovery: „Co vlastně o vzniku Parády a Vlčáků víte?“ My jsme toho ale moc nevěděli. Trochu jsme se styděli, koukali do země a nevěděli, co říkat.

A tak Míša začala vyprávět. V 80. letech 20. století byl skauting zakázán a jiných dětských organizací moc nebylo. Povolené byly například SVAZARM (Svaz pro spolupráci s armádou) – Míša doplňuje, že ve skutečnosti nikdo tuto skupinu příliš nehlídal a nebyl v ní ani žádný vliv ideologie, dále byli povoleni Pionýři a tělovýchovná jednota Tomíci, pod níž vznikli Vlčáci. Pod těmito organizacemi vznikaly různé zájmové skupiny a oddíly, které většinou fungovaly ve školách a využívaly jejich zázemí. Míša se podílela na vedení jedné takovéhle skupiny, protože vždycky ráda pracovala s dětmi.

V roce 1987 zasáhla Míšinu rodinu smutná událost, zemřela jim maminka. Míša se svojí sestrou zničehonic stály před těžkým úkolem, musely se najednou postarat o celou domácnost. Vařit, žehlit, zastávat všechny domácí povinnosti. Z toho vznikla nová myšlenka, co takhle si založit vlastní oddíl s podobnou tématikou?

A Míše se to povedlo.

Další Kryštofova otázka zněla: „Víte, jak vůbec vznikl název Paráda?“

Už jsme se trochu osmělili a tak se objevují váhavé odpovědi. "No nějaký PRD né? Jakože Praktická děvčata..."

9. září roku 1987 byla založena nová skupina Paráda, zapsaná pod pionýry. Míša (bylo jí 18 a půl roku) v té době moc neřešila, pod kým oddíl bude - hlavně, že mohla dál pracovat s dětmi. Skupina určená pro všechny dívenky, které se chtějí stát praktickými, umět uvařit oběd, zašít si kabát, postarat se o domácnost...

Vlčáci vznikli o chvíli předtím, pod vedením Vikina, který do skautu ještě před jeho zakázáním (roku 1968) chodil, a proto se k této organizaci chtěl později (po sblížení oddílů) i s Parádou připojit.

Míša Parádu brzy začala směřovat do oblasti ochrany přírody a dalších obdobných činností. Díky tomu několik děvčat oddíl opustilo (Míša jim říká nultá generace a nemá na ně žádný kontakt). V březnu se k oddílu dostávají pozdější důležité členky – Marka, Denka a Renka. Tyto tři totiž původně sháněly někoho jako doprovod na svůj školní výlet a Míša svolila a jela s nimi. Následně se všechny tři přidaly k oddílu Paráda.

Rozhovor dál plyne a Míša se dostává k tomu, jak oddíly začaly spolupracovat a kam je ona s Vikinem chtěli směřovat....

Vikin s Vlčáky mířil víc k zálesáctví. Jednoho léta se oba oddíly sešly na Alcazaru (bývalý lom nedaleko Srbska u Berounky), kde se dohodly, že spolu budou spolupracovat a pořádat společné akce. Tato dohoda přinesla do oddílů změny. V Parádě se například holky začaly víc zajímat o zálesáctví.

Část činnosti oddílu se odehrávala ve škole, kde dívky studovaly a Míša pracovala. O přestávkách se vždycky chodilo se svačinou v kruhu na dvoře a dívky běhaly za Míšou a společně vymýšlely Parádnické zkoušky – pšouky (z PRDu - pšouk). Tak pak vznikl tradiční pokřik, kdy Míša k družině řekla: „Pšouk“, družina sborově odpovídala, „Náš cíl.“

S povolením skautingu se oba spřátelené oddíly – Paráda i Vlčáci připojují pod obnovenou organizaci Junáka. Míše se zalíbila celá myšlenka a metodika skautingu a Vikin, který skauting zažil ještě před zákazem, měl také jasno…

Roku 1991 se konal první Svojsíkův závod po obnovení Junáka, Parádnice se ho také zúčastnily. Umístily se jako první v Praze a potom v celorepublikovém kole získaly krásné páté místo. Celý oddíl Parády byl však trochu vymykající se některým novodobým skautským tradicím (Míšinými slovy byly „revolucionáři“) – kupříkladu nenosili nové pískové kroje, ale ponechaly si dále své zelené košile, a také měly svůj vlastní slib. Paráda měla v té době tři družiny, které rádcovaly 15-leté holky. Vydávaly si vlastní časopisy Pšouk a Páv.

Následuje ukázka několika z časopisů, které nám Míša přinesla. Z roverského kroužku se ale mezitím ozývá otázka: „A jak vlastně vypadaly vaše tábory?“

Na tábory jezdila Paráda na celý měsíc prázdnin. Jezdily na zelenou louku a celý tábor si musely postavit během tří dnů. Stany byly vyrobené z velkých celt, které nakoupily ve vojenském výprodeji. Konstrukce a vlastně skoro všechno se stavělo ze soušek, které musely samy pokácet v lese. Kuchyň byla jednoduchá, skládala se ze dvou trojnožek, přes které byla natažená plachta.

Už před konáním tábora byla vytvořena jeho vize, do které pak každý vnesl něco svého. Celotáborová hra začínala už na akcích před táborem a provázela děním celého tábora. Na pozdějších táborech, jak se děvčata stávala ostřílenějšími, chodily holky i na pokladovku, která byla čím dál náročnější. Z původně krátké pokladovky se stala dvoudenní či noční aktivita.

Během tábora se pořádal třídenní puťák (stejně jako na něj chodíme my). Na táboře byly dvě olympiády - jedna na začátku tábora a druhá na konci. V olympiádách holky soutěžily mezi sebou, ale zároveň si porovnávaly, jak moc se za tábor zlepšily – na první olympiádě zjistily, co jim jak jde, a na druhé, na konci tábora, viděly rozdíly. Ohně byly dva nebo tři za tábor a všechny ve velmi slavnostním duchu (tabukruhy kolem ohniště, ohnivec, …).

Taky se jim stala spousta legračních nehod, třeba Liška jednou uvařila hrachovou kaši s petrolejem.

Později se skamarádily s Vlčáky ještě víc, a tak Paráda jezdila na prvních 14 dní prázdnin sama, na dalších 14 dní přijeli i Vlčáci a byli tam spolu. Potom Paráda odjela a Vlčáci zůstali na tábořišti na dalších 14 dnů sami. Vlčáci běhají Scorelauf a Následuj už od svého založení.

A Míša se nás hned zase na oplátku vyptává, jak vypadají naše tábory, a my jsme jí tak nějak odpovídali. Jenže čas běžel a Kryštof nás poháněl dál; „A jak to bylo se středisky, ve kterých jste byli? My víme jen něco málo, že jsme byli ve Stodůleckém středisku a Vatře...“

Původně totiž byli, jak Paráda, tak Vlčáci, pod jedním velkým střediskem Vatra, kde byla i Minnehaha. Jenže s Vatrou začaly naše oddíly mít postupně různé problémy, měli jsme odlišné názory a tak. Navíc se Parádě a Vlčákům čím dál míň líbilo, že jim někdo jiný kecá do vedení.

Oddíly měly v tu dobu všechny věkové kategorie (a pro všechny tyto kategorie rezervované číslo 97 - proto ho má krom nás i Letorost). Rozhodly se tedy odtrhnout. Tak vzniklo nové 97. středisko Stodůlky.

Stodůlky se později spojily s Hiawathou ze Smíchova. Vzniklému středisku pak zůstal název Hiawatha kvůli její delší historii. Co se však týkalo množství oddílů a majetku, tak bylo bohatší Stodůlecké středisko.

Míša nám z vlastní zkušenosti radí, že oddělit se a mít vlastní středisko, je vedení oddílu vlastně jen na škodu. Je s tím potom zbytečně mnoho starostí a hrozně moc administrativního papírování. Někdo z nás zatím v kolujících časopisech objevil několik čísel s názvem Fons, na které jsme se začali ptát.

Po revoluci se totiž ve znovubudovaném skautingu objevilo několik skupin. Každá z nich chtěla směřovat organizaci někam trochu jinam. Byli tu oldskauti, co skautovali už v roce 1945, a ti chtěli, aby to fungovalo jako v jejich době. To se ale mladým příliš nelíbilo.

Skupina lidí okolo Václava Břicháčka (dědeček Cvrčka!) proto přišla s tím, že chtějí naučit ostatní mladé lidi přemýšlet o lidech okolo, fungovat lépe ve společnosti a posouvat se dál. V duchu podobných myšlenek pak založili trojici lesních kurzů. Fons (= pramen), Pons (= most) a Mons (= hora).

Fons byl takovým táborem pro velké (rovery, vedoucí,...) a soustředil se na jejich rozvoj – řešil se genius loci, nové hrozby jako drogy a nemoci (např. AIDS), také vztahy mezi lidmi, management, IQ testy, směřování či ekologie. Míša tento kurz absolvovala (mimo jiné s Josém /čteme "Chosém"/ – současným starostou Junáka).

Míša, José a další účastníci tam dostali za úkol připravit Pons, kde každý z nich měl vést nějaký program. To se jim také povedlo. Pak se skupina okolo Václava Břicháčka už Fonsu věnovat dál nechtěla a sháněli nějaké své následovníky. Míša s Josém a dalšími se toho chytli a připravovali pak Fons několik let. Do kurzu vnesli hodně duchovních věcí, které byli za minulého režimu popírány jako blábol.

Potom Míša namotivovala "svoje" holky a většina z nich kurzem prošla.

Míša se zmínila i o své proměně, jak přišla o svou "skautskou ortodoxnost“. Kurz jí otevřel oči a zjistila, že i spousta lidí mimo organizaci chce dělat dobré věci a začala s nimi více spolupracovat.

Čas celého setkání se přiblížil ke konci a Míša se dostala k tomu, jak oddíl předávala dál.

Měla samozřejmě některé holky vytipované jako následovnice, ale nebyla zcela rozhodnuta, které z nich oddíl předá. Až jednou se do ní při jedné hře odvážně pustila Alík a Míša v tu chvíli poznala, že ona bude ten člověk na správném místě. Postupně ji zkoušela různými úkoly, a když se utvrdila, že to Alík zvládá, tak jí převzetí oddílu nabídla. Bylo to roku 1997 či 1998 (to Míša přesně nevěděla)

Úplně v závěru se Kryštof zeptal na Míšin největší osobní zážitek ve skautu. Vyprávěla nám, jak Dan Kučera (Kubův táta) s přáteli pořádali Cestu světla...

Byla to akce pro celou Parádu, včetně Míši. Účastnice si měly zabalit a nevěděly co, pak někam jely podle návodu, potom šly, nevěděly kam. Měly obálky s instrukcemi, které otevíraly každou hodinu. Míša se nejdřív měla s někým sejít na NB – sešla se tam se Smíškem a jely na vojenské Brdy, kde se zase rozešly – další den se potom potkávaly s dalšími holkami a vždycky se zase rozcházely. Míša se omylem s nikým nepotkala a nakonec obě noci spala sama a nejvíc si to užila. Tenhle zážitek ji potom hodně ovlivnil a Paráda se začala víc věnovat turistice.

Večer pokročil a naše povídání skončilo. Rozloučili jsme se s Míšou a plní dojmů si ještě chvíli povídali. Pak jsme se rozešli do svých domovů.

S pomocí Ančiných zápisků z Míšina povídání jsme potom sestavily tenhle příběh parádnické historie.

Anča a Áďa